Úvod

Téma Posledního spojenectví elfů a lidí ještě nikdy nebylo v takovémto rozsahu zpracováno. To, co se teď chystáte číst, je v pravdě unikátní výzkum tohoto tématu.

Legenda o Gil-galadově a Elendilově válce proti Sauronovi na konci Druhého věku Středozemě je stále předmětem mnoha spekulací a zanícených debat Tolkienových fanoušků. Jako s mnoha dalšími aspekty jeho mytologie, těch několik zmínek o tomto velkém souboji dráždí naši představivost a naznačuje, že v autorově mysli, když už ne na papíře, musel existovat daleko hlubší obraz této přelomové události. Většina z nás zná základní podrobnosti a mnozí dokáží načrtnout základní posloupnost událostí od prvního útoku na Minas Ithil do posledního souboje pod Orodruinou.

Přesto zůstává tolik nezodpovězených otázek, že se musíme ptát, jestli je sám sobě nepokládal i autor. Kdo byli velká knížata a kapitáni, vzpomínka na jejichž praporce přiměla Elronda na radě o jeden Věk později se odmlčet a povzdechnout? Odkud se vzali tyto armády a jaké měli důvody připojit se ke Spojenectví? Když neznáme jejichž počty, víme vůbec něco o jejich bojovém rozestavení a postupu?

Možná.

Něco z toho, co následuje, je nevyhnutelně spekulace. Nemůže to ani být jinak, protože v záznamech jsou obrovské mezery. Přesto Tolkien upustil tady a támhle střípky informací o velké válce, v níž "se vše živé rozdělilo …jen elfové byli nerozděleni." (QS, str. 252)

 

Cesta k válce

Poslední válka Druhého věku svedla dohromady mnoho národů na obou stranách tohoto kataklizmatického střetnutí, jenž velikostí soupeřilo s Válkou hněvu z konce Prvního věku Slunce. Přestože se Valar neúčastnili této války, konflikt jen završil dlouhou řadu potyček mezi Sauronem a elfy a muži z Númenoru. Tato válka representovala Sauronův zoufalý pokus chopit se vlády nad celou Středozemí a dovršit dávný cíl - ovládnout elfy a lidi.

Semínka války byla zaseta už tisíc let předtím, když se Sauron, v přestrojení za "Aulëndila" ("Annatara"), pokoušel svádět elfy.


"Zjistil, že ze všech národů Země je nejsnáze svést lidi, ale dlouho se snažil přesvědčit elfy, aby mu sloužili, protože věděl, že Prvorození mají větší moc; chodil mezi ně široko daleko a stále se jevil krásný a moudrý."(QS, str. 246)

Galadriel mu však nevěřila a tvrdila, že nezná z Valinoru žádného takového Maiar.


Poznámka dále říká, že Galadriel se nedala oklamat a říkala, že tento Aulëndil nebyl v průvodu Aulëho ve Valinoru."(NP, str. 275)

a Gil-galad o něm pochyboval, protože již dlouho cítil, že ve Středozemi již pracuje nějaká zlá síla.


"Na Východě vstává nový stín."(NP, str. 218) Dopis, který Gil-galad napsal Tar-Meneldilovi roku 882 DV. Protože jinde Tolkien píše, že Sauron se začal znovu hýbat okolo roku 500 DV, je možné, že Gil-galad věděl o nebezpečí již před koncem 9. století.

Vlastně většina elfích pánů odmítla se Sauronem jednat, kromě Celebrimbora, ale jeho důvody, proč odmítl Gil-galadovu radu, se neuvádí. Možná však zdědil velkou pýchu svého domu a jako poslední žijící dědic Fëanorův se záměrně Gil-galadovi vzbouřil.

Celebrimbor se nedožil vzklíčení semen, jež Sauronovi pomohl zasít v podobě Prstenů moci. Přestože ještě před válkou elfů se Sauronem pochopil svoje bláznovství, byl zabit a Sauron obsadil Ost-in-Edhil.


"Nakonec útočníci do Eregionu vpadli, ničili a pustošili a dobyli hlavní terč Sauronova útoku … Potom byl Celebrimbor mučen … O Třech prstenech se Sauron od Celebrimbora nedozvěděl vůbec nic a dal ho usmrtit." (NP, str. 258)

Podobně jako Fëanor, vedl Celebrimbor Noldor cestou, jejíž konec neviděl a jejich tragická historie byla jeho volbou obohacena i umenšena.

Protože se zúčastnili války proti Sauronovi, Dúnadané se neodvratně zapletli do věcí Středozemě a zasloužili si Sauronovu nehynoucí nenávist. Během 100 let od války si Dúnadané začali ve Středozemi stavět trvalé přístavy: : Lond Daer Ened, Pelargir, Umbar a další dnes již zapomenuté.


NK, str. 334, "Letopis" říká pouze, že si Númenorejci začali kolem roku 1800 DV stavět trvalé přístavy. Nedokončené příběhy odhalují něco víc o Lond Daer (Vinyalondë) v částech o Númenoru a historii Galadriel a Celeborna. Umbar a Pelargir se objevují v různých zdrojích a ještě jiné nejmenované přístavy by se měly nacházet dále na východ a na jih.

Z těchto přístavů prokazatelně pocházejí nejméně tři nazgûlové, Prstenové přízraky, jenž se okolo roku 2251 poprvé odhalili a vedli Sauronovy armády proti nepřátelům.


"Sauron byl však vždy lstivý a říká se, že mezi těmi, které nalákal na Děvět prstenů, byli tři velcí páni z númenorejského rodu."(QS, str. 230) Protože Sauron do svého "uvěznění" Númenor nenavštívil, musel svést tyto tři Númenorejce již ve Středozemi. Je zajímavé, že to musel učinit relativně velmi brzy po válce s elfy. Možná, že, když přijali Prsteny, byli již na svůj rod velmi staří a proto snadněji manipulovatelní.

Konflikt dúnadanů se Sauronem nakonec významem přerostl neustálou válku Saurona a elfů. Zatímco mnoho Eldar prchalo ze Středozemě, víc a víc dúnadanů se v ní naopak usazovalo; ať již pocházeli z jakékoli frakce: Královských nebo Věrných. Dúnadané sledovali svoje vlastní cíle a často křížili plány Sauronových kapitánů.


"Gamilkhâdův syn Pharazôn … často pobýval v cizině jako velitel ve válkách, které tehdy Númenorejci vedli v přímořských krajích Středozemě …tam se dozvěděl o síle Sauronovy říše a jeho nenávisti k Západní říši. Nyní k němu přišli kapitáni lodí a velitelé vracející se z Východu a sdělovali mu, že Sauron rozšiřuje svou moc … a že dotírá na města u pobřeží."(QS, str. 231-232)

Sauronova rivalita s dúnadany nakonec vedla k jeho dobrovolnému uvěznění na Númenoru, kde svedl velkou část obyvatel na scestí. Středozemské pevnosti na jih od Pelargiru (obsazené většinou Královskými a muži již na Númenoru zkaženými Sauronem) proto zvětšili Sauronovu moc, přestože jí ještě před nedávnem bránili.

Sauron přežil zničení ostrova a vrátil se do Středozem. Ta se za jeho nepřítomnosti však velmi změnila. Gil-galad obnovil svoji starou sílu a rozšířil vládu na nová území.


"Tam zjistil, že za léta jeho nepřítomnosti vzrostla Gil-galadova moc, rozprostřela se přes širé kraje na severu a západě, překročila mlžné hory i Velkou řeku až k hranicím Velkého zeleného hvozdu a blížila se k pevnostem, kde kdysi v bezpečí sídlil."(QS, str. 249)

Všichni elfové teď byli jednotní a posílení dlouhým obdobím míru. Dúnadani, jenž přežili Pád Númenoru byli stále rozděleni do dvou skupin, ale Věrní založili dvě království, které, přestože je z počátku Gil-galad musel silně podporovat, poskytli Lindonu větší ochranu před útokem než Eregion nebo Imladris.

Elendilovo království v Arnoru byla silou i rozlohou větší než království jeho synů v Gondoru. Dúnadani a lidé, mezi nimiž se usadili, žili nejvíce mezi řekami Lhun a Baranduinou a mezi Soumračnými horami a Severními vrchy.


Silmarillion říká, že "Elendilův lid bydlel na mnoha místech v Eriadoru podle toku Lhun a Baranduiny, ale jeho hlavním městem byl Annúminas u vod jezera Nenuial. Númenorejci bydleli také ve Fornostu na Severních vrších, v Cardolanu a v rhudaurských kopcích …" (QS, str. 249)

Někteří se také usadili na Tyrn Gorthad a Jižních vrších. Tharbad, dávná dúnadanská základna a přístav na Gwathló se stal spojnicí mezi oběma královstvími a velkou pevností na obou březích Gwathló, spojenou mostem.


"Před rozkladem Severního království … sdílela obě království zájem o tento kraj a společně zbudovala a udržovala v Tharbadu most a dlouhé vyvýšené silnice, jež k němu vedly z obou stran Gwathló a Mitheithel přes bažiny v rovinách Minhiriathu a Enedwaithu." (NP, str. 285)

Kromě dúnadanů žili v Eriadoru i další lidé. Hůrečtí byli příbuzní s lidem z Minhiriathu a Enedwaithu, stejně jako s národy a kmeny z Ered Nimrais a Calenardhonu, které žili na gondorském západním pomezí.


"Cizí, nebo jen vzdáleně příbuzná byla také řeč Vrchovců. Ti byli pozůstatkem národů, které sídlili v údolí Bílých hor v minulých věcích. Mrtví z Šeré brázdy byli jejich příbuzní. V Temných rocích se však někteří přestěhovali do jižních údolí Mlžných hor; odtud část pronikla do pustých zemí na sever až k Mohylovým vrchům. Z nich pocházeli Hůrečtí…" (NK, str. 383)

Horské kmeny, žijící mezi Bruinen a Mithieithel možná byli přátelští k elfům, ale neuznávali Elendilovu autoritu, podobně i kmeny ze severu, Forodwaith, které později dali vzniknout Lossothům a možná lidem z Carn-dûm.


"Je to [Lossothové] zvláštní, nevlídný národ, ostatek Forodwaithů." (NK, str. 289) Kde Forodwaithové vlastně ve Druhém věku sídlili je věc spekulace, protože nám Tolkien o jejich historii vlastně nic neříká. (viz. další poznámka)

K Elendilovu lidu nejspíš patřili i potomci klanů spřízněných s Bórem a Ulfangem z Prvního věku.


"Byla to jen další myšlenka, že Ulfangův lid byl již tajně v Morgothových službách, ještě než přišel do Beleriandu. Ne tak Bórův kmen ... říká se, že z něj pocházeli nejstarší lidé, kteří žili na severu Eriadoru ve Druhém věku a dále." (The War of the Jewels, str. 60-61) Spojení mezi Bórovým lidem (a Ulfangovým) a nejsevernějšími lidmi Eriadoru v Druhém věku naznačuje, že Lossothové (a proto i Forodwaithové, z nichž byli Lossothové jen "ostatek") byli vlastně potomky těchto kmenů.

Gondorští pocházeli nejvíce z dúnadanů a jejich příbuzných z okolí Pelargiru a pobřeží Belfalasu. Postavili nové města Osgiliath, Minas Anor a Minas Ithil a věřili, že Sauron už nepředstavuje nebezpečí.


"Elendil byl Velkým králem a sídlil na Severu v Annúminasu; vládu na Jihu svěřil svým synům Isildurovi a Anárionovi. Tam založili mezi Minas Ithil a Minas Anor nedaleko hranic Mordoru Osgiliath. Věřili totiž, že ze zkázy vzešlo alespoň jedno dobro a že Sauron také zahynul." (NK, str. 284)

Elendilovi synové také rozšířili své panství na severu až do Calenardhonu. Rozmístění jejich měst však naznačuje, že Černí Númenorejci z jihu stále představovali hrozbu. A přestože starodávný elfský přístav Edhellond ležel v samém západním srdci Gondoru, údolí Ered Nimras od Lamedonu po pramenu Lefnui a Adornu byly domovem národu lidí, kteří v minulých stoletích sloužili Sauronovi.


"A na západě [postavili] Minas Anor … jako štít proti divokým lidem z horských dolin. (QS, str. 250)

Když se ukázalo, že Sauron přežil pád Númenoru, Isildur uzavřel s alespoň jednou skupinou těchto lidí spojenectví, jejich král však měl ze Saurona příliš velký strach, než aby splnil svoji přísahu.

V Enedwaithu byli ještě další lidé, příbuzní horalům z Ered Nimrais a lidem z Hůrky, jenž dlouho odporovali númenorejskému vlivu. Jejich nepřátelství přinutilo Gondor postavit dvojici pevností Angrenost a Aglarond, strážící Calenardhonský průsmyk spíš proti západu než východu.


V Silmarillionu se píše: "Númenorejci za dnů své moci postavili v zemi i jiná podivuhodná a silná díla v Argonathu, Aglarondu a Erechu, a v kruhu Angrenostu… (QS, str. 250) Neznáme žádné datum ukončení prací, ale z kontextu je zřejmé, že to muselo být někdy v prvních rocích gondorské historie. V Návratu krále, str. 293 se říká, že Rómendacil "postavil pilíře Argonath u vstupu do Nen Hithoelu" a Isildurovi se přičítá vztyčení kamene Erech. (NK, str. 52) Také víme, že jeden z palantírů, věnovaných Eldar z Eressei Amandilovi a do Středozemě dopravených Elendilem a jeho syny, byl ukryt v Orthanku v Angrenostu, čili pevnost musela být postavena ne později než na počátku Gondorské říše.

Proto se potřeba velké posádky v Tharbadu musela sklonit před potřebou pozorně strážit samotný Enedwaith.

 

Velitelé

Přestože byl Sauron Maia s velkou mocí a moudrostí, zdá se, že podcenil odhodlání a schopnosti svých nepřátel. Gil-galad, narozený v Beleriandu v Prvním věku,


V Silmarillionu na straně 134 Tolkien pouze říká, že (po Fingolfinově smrti)"poslal [Fingon] svého mladého syna Ereiniona (později známého jako Gil-galad) do Přístavů. "Mladý" naznačuje, že Ereinion nebyl ještě plně dospělý elf. Morgoth's Ring, str. 210 uvádí, že elfové potřebovali k dosažení dospělosti asi padesát let (slunečních). Proto se Ereinion musel narodit někdy po roce 405 PV.

byl potomkem Středozemě a vládl svému lidu v posledním pozůstatku samotného Beleriandu, teď nazývaném Lindon. Sauronovi se mohl zdát slabý, když proti Morgothovi v Prvním věku nepodnikl žádný výpad a nebyl ani schopen nebo ochoten bez pomoci Dúnadanů porazit jeho vlastní armády v Eriadoru. Nicméně starategie Eldar ve válce se Sauronem, byla strategií Gil-galadovou, jenž vedl vítěznou armádu Lindonu a Númenorejců a zahnal Saurona ze severu. Jako velekrál elfů ze Západu poslal v prvních rocích války proti Sauronovi Elronda.

Vedle Gil-galada stál Círdan, nejstarší z elfích pánů a moudrý hořkými zkušenostmi z dlouhých válek proti Morgothovi. Círdan byl jediným sindarským pánem, který se ve Válce o klenoty spojil s Noldor. Protože Gil-galad vyrůstal u Círdana již od svého útlého věku, musel jím být velmi ovlivněn. V Druhém věku se stal přítelem Dúnadanů a naučil je jak stavět a ovládat lodě a jak spravovat nově postavené přístavy ve Středozemi.


"Byli však mezi nimi stavitelé lodí vyučení u Eldar …" a "říká se, že zdržení způsobila jeho [Aldarionova]dychtivost naučit se od Círdana vše, co mohl, jak o stavbě a řízení lodí, tak o stavbě hrází, jež by odolaly hladu moře. (NP, str. 188, 192)

Círdan rovněž viděl hluboko do srdcí ostatních a nikdy se neodchýlil od potřeby vzdorovat Morgothovi nebo Sauronovi. Sauronovi musel Círdan připadat jako nebezpečný nepřítel.

Elrond, sám půlelf, nezapomněl na své pouto s Dúnadany. Pochodoval s jejich otci proti Thangorodrim ve Válce hněvu


"Připomnělo mi to slávu Starých časů a beleriandských vojsk, tolik se shromáždilo velikých knížat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných jako když padlo Thangorodrim." (SP, str. 229)

a byl v Lindonu, když Vëantur poprvé přistál ve Středozemi. Znal mladého Aldariona, velkého númenorejského námořního krále. Přestože se mu nepodařilo prolomit Sauronovo obklíčení a osvobodit Eregion, zachránil mnoho elfů a lidí před smrtí nebo zajetím a poté sám přečkal dlouhé obléhání. Potomek mocné Maii a sindarských i noldorských králů, osiřel díky Fëanorovým synům, šel s valinorským vojskem proti Thangorodrim a když si zvolil být elfem, Ëonwë ho obohatil moudrostí. Protože byl Gil-galadovým zástupcem pro Eriador, mohl zastupovat Velekrále v jeho jednáních s ostatními elfími pány.

Oropher byl pravděpodobně největší ze zbývajících elfích pánů. Pyšný a nezávislý, přeživší z říše Doriath, jeho království ovládalo jižní Velký zelený hvozd za Anduinou. Přestože byl nepřítelem jak Noldor, tak trpaslíků,


"Oropher … se stáhl na sever za Kosatcová pole. Učinil to, aby se dostal z dosahu moci trpaslíků z Morie, jež vyrostla v největší sídlo trpaslíků zaznamenané v historii; vadilo mu také, že se do Lórienu vetřeli Celeborn a Galadriel." (NP, str. 279)

mohl uznávat Elrondův sindarský původ a jasně viděl potřebu připojit se k spojenectví proti Sauronovi. Oropher měl silnou vůli a byl pyšný a proto odmítl pochodovat pod Gil-galadovým praporcem a považoval se za jemu rovného.


"Lesní elfové byli otužilí a stateční, ale ve srovnání s Eldar ze Západu špatně vyzbrojení; byli také nezávislí a nechtělo se jim podřídit Gil-galadovu vrchnímu velení." (NP, str. 279)

Amdir, známý také jako Malgalad,


Jméno tohoto elfího krále, je pochybné. V jednom vyprávění je nazýván Amdír a v jiném Malgalad (Nedokončené příběhy). Chritopher Tolkien nebyl schopen určit, které z těchto jmen jeho otec nakonec vybral. Já o něm referuji jako o králi Amdíru Malgaladovi nebo prostě Amdíru, kteréžto jméno se používá častěji a odpovídá stylu jména jeho syna - Amrotha.

byl asi nejslabší z elfích šlechticů Druhého věku. Vládl méně lidem než Oropher, byl však k Noldor vstřícný a přijel do svého království mnoho uprchlíků z Eregionu. Musel rovněž být přítelem trpaslíků z Khazad-dûm, jeho sousedů a možná i občasných spojenců.

Isildur byl nejzbrklejší z dúnadanských králů. Byl pyšný a odvážný, proslavený svým uloupením semenáčku Nimlothu, Bílého númenorského stromu, přes všechny Sauronovy zákazy.


"Došel [Isildur] totiž sám v přestrojení do Armenelosu a na královské nádvoří, kam nyní Věrní nesměli; dostal se ke Stromu, kam podle Sauronova příkazu nesměl nikdo. Strom byl ve dne v noci hlídán strážemi v jeho službách … a Isildur prošel mezi strážemi, vzal ze stromu plod, který na něm visel…" (QS, str. 234)

Odvážně se usadil (a semenáček s ním) v Ephel Dúath na Sauronově hranici. Přesto by mohl být Isildur v bitvě menším kapitánem než jeho otec a bratr, a možná nebyl takový vůdce mužů jako Elendil. Přesto to však bylo Isildurovo město, které si Sauron vybral jako cíl prvního útoku, možná jako pomstu dúnadanskému pánovi za jeho činu na Númenoru.

Elendil Vysoký byl mocným námořním kapitánem, učencem a jako Velekrál Dúnadanů ve vyhnanství shromáždil v Arnoru velkou sílu mužů. Zdá se, že neměl velké problémy s poddanými národy a spojenci jako Isildur, i když vzdálenost mezi Sauronem a Eriadorem tam jistě omezovala jeho vliv. Elendil byl hluboce ovlivněn zkázou Númenoru a ztrátou svého otce Amandila.

Potom co Isildur odešel do Arnoru, vládl a bránil Gondor před Sauronem Anárion sám.


"Když tedy Sauron viděl svůj čas, přišel s velkým vojskem proti nové Gondorské říši, dobyl Minas Ithil … Isildur ale unikl … a odplul s manželkou a svými syny lodí po Řece a z ústí Anduiny se plavil hledat Elendila. Mezitím držel Anárion proti Nepříteli Osgiliath a podařilo se mu jej pro tu dobu zahnat zpátky do hor …" (QS, str. 251)

Anárion pravděpodobně velel celé jižní části operace Spojenectví. Nejenom zahnal Sauronovy armády zpět do Mordoru, ale nakonec i sám překročil hraniční hory.

Durin IV. z Khazad-dûm se také připojil ke Spojenectví. Protože jeho království leželo v těsném sousedství s Lorinandem, musel shromažďovat armádu poblíž Amdírovy. Přesto by však Oropherova známá nevraživost k trpaslíkům mohla Durina přimět připojit se ke Gil-galadovu vojsku, nebo možná stát nezávisle jako čtvrtý velký vůdce celého Spojenectví: Gil-galad jako pán elfů ze Západu, Elendil jako pán Lidí ze Západu, Oropher jako pán Výhodních elfů a Durin jako pán trpaslíků z Khazad-dûm (spojující dva nebo tři trpasličí rody, viz. esej Khazâd, historie trpaslíků protože trpaslíci z Belegostu a Nogrodu již dlouho předtím posílili lid v Khazad-dûm, mohlo být Durinovo vojsko největším trpasličí armádou do té doby shromážděnou.

 

Popis tažení

Vlastní válka započala útokem na Minas Ithil v roce 3429 DV. Když bylo město ztraceno, Isildur a jeho rodina prchla do Osgiliathu. Odtamtud odpluli po Anduině, zanechávajíce Anáriona bránit království. Možná, že právě tehdy se Isildur zastavil v Edhellondu a šel na sever k Erechu, aby připomněl Horskému králi splnění přísahy jeho předchůdců.


"na Erechu totiž dosud stojí černý kámen, který prý přinesl z Númenoru Isildur; postavili jej na kopec a na něm přísahal Horský král věrnost, když vznikla Gondorská říše.. když se však Sauron vrátil a opět zesílil, Isildur vyzval muže z hor, aby splnili svou přísahu, a oni nechtěli: v Temných rocích totiž Saurona uctívali." (NK, str. 45)

Ať to bylo jakkoli, Anárion zjevně nebyl rušen horaly z Ered Nimrais, i když mohl z opatrnosti nechat hlídky proti zradě na západě. Existence elfího přístavu v Edhellondu mu mohla být velkou pomocí. Dále, protože Sauron shromáždil své armády v Mordoru, nemohli vojska Herumora a Fuinura zaútočit z jihu. Museli projít na sever do Mordoru skrz průsmyk Nargil (The Treson of Isengard, str. 310 - tento průsmyk v jižních mordorských horách byl pramenem řeky Harnen), nebo pochodovat na sever podél Ephel Dúath, aby se zúčastnili obléhání Osgiliathu.

Elendil a Gil-galad uspořádali roku 3430 DV velkou Radu, na níž se formálně vytvořilo Spojenectví.


Existence takové rady je spekulativní. Pasáž v Silmarillionu nám jenom říká, že "Elendil a Gil-galad se nyní spolu radili …" (QS, str. 251)Nicméně je velmi nepravděpodobné, že by takové zásadní rozhodnutí přijali pouze oni dva.

Rada musela být opravdu velkým shromážděním pánů z Arnoru, Gondoru, Lindonu a dalších zemí. Kromě Elendila a Gil-galada můžeme odhadovat, že se jí zúčastnil i Círdan a možná také Elrond, Celeborn, Galdriel, Gildor Inglorion a Glorfindel.


Usoudil jsem, že Gildor a Glorfindel by se mohli zúčastnit Války Posledního spojenectví. Gildorova historie je známá jenom od roku 3001 TV, kdy Bilbo dává v Kraji sbohem Gildorovým elfům. Nicméně Gildor byl pánem skupiny Noldor a jeho příjmení - Inglorion - znamená "potomek Inglorův" Inglor bylo původní jméno Finropda Felagunda. O Gildorovi se také mluví jako o "členu Finrodova rodu" a Finrod bylo původní jméno Finarfinovo. Gildor je prostě záhada, ale když si uvědomíme, že na Třetího věku je již unaven smrtelnými zeměmi, usoudil, jsem, že musí být velmi starý.
Glorfindel je pravděpodobnějším účastníkem války. O jeho možném návratu z Mandosu více najdete v pojednání Kauza Glorfindel v sekci Malé FAQs

Isildurovi synové Elendur, Aratan a Ciryon se možná rovněž účastnili, nejméně Elendur byl jistě přítomen. Možná tam byli i vyslanci z údolí Anduiny (jestli ne Durin IV., Oropher a Amdir) Další možní elfí vyslanci by byli Thranduil a Amroth.

Spojenectví mohlo mít pouze jeden vojenský cíl: pochodovat na Mordor a dosáhnout úplného, totálního vítězství nad Sauronem. Věděli, že ho mohou porazit v poli, poněvadž toho bylo dosaženo více než jednou v předchozích válkách. Opravdová otázka musela znít, co budou dělat až prorazí Sauronovu obranu, jak dlouho může vydržet proti Spojenectví, a co bude schopen svým nepřátelům učinit z obležené Barad-dûr? Sauronovy síly byly podstatné, protože poroučel nejenom skřetům a obrům, ale také mnoha mužům a jeho hlavními služebníky byli nazgůlové.

Gil-galad a Círdan pochodovali z Lindonu na východ v roce 3431.


"Proto uzavřeli dohodu, která se jmenuje Poslední spojenectví, a vydali se na východ Středozemě." (QS, str. 252)

Elendil již shromáždil svou armádu na Amon Sûl a čekal na elfí vojsko.


"Říká se, že za dnů Posledního spojenectví na ní [věži Amon Sûl]"stál Elendil a čekal na Gil-galadův příchod od západu." (SP, str. 178)

Společný voj se však zastavil na tři roky v Imladris, nejspíš kvůli vycvičení a vybavení vojska a možná také, aby přesvědčili Orophera, Amdíra a Durina, aby se připojili se ke Spojenectví, jestliže to tak již neučinili.


Text v "Letopisu" (NK, str. 335) pouze uvádí dobu pobytu v Imladris. Nemáme ve skutečnosti žádný text, který by nám říkal, jak se Gil-galadovi podařilo přesvědčit Orophera a Amdíra, aby se připojili ke Spojenectví.

V této době musel Sauron poslat armádu do zemí mezi Zeleným hvozdem a Mordorem.


Sauron opravdu poslal oddíly vojáků na sever, protože skřeti, co přepadli o několik let později Isildura byli z jedné takové skupiny.

To by jistě přesvědčilo váhavého Orophera. Elendil také možná poslal Anárionovi na jih další posily.

Někdy během Války musel Isildur poslat svoje syny Aratana a Ciryona držet Minas Ithil proti Sauronovu útoku:


"Všichni tři [Isildurovy synové] bojovali ve Válce Spojenectví, ale Aratan a Ciryon nebyli při vpádu do Mordoru a obléhání Barad-dûr, protože Isildur je poslal obsadit svou pevnost Minas Ithil pro případ, kdyby Sauron Gil-galadovi a Elendilovi uprchl a snažil se probít Cirith Dúath." (NP, str. 302)

Když se v roce 3434 konečně armáda pohnula, mohla jít v podstatě dvěma směry. Oropher a Amdír postupovali dolů po východním břehu Anduiny, zatímco Gil-galad a Elendil překročili na brodu řeku u Men-I-Naugrim. Amdír a Durin by mohli přeplavit řeku na člunech (podobně jako o několik tisíciletí později Celeborn při útoku na Dol Guldur).

Sauron pravděpodobně čelil armádám Spojenectví někde poblíž Nehlubin, ale když viděl, že je přečíslen, ustoupil a zničil starodávnou baštu entů severně od Emyn Muil (později známou jako "Hnědé země") v pokusu zpomalit postup Spojenců.


"Myslím, že entky nadobro zmizely, zničeny spolu se svými zahradami ve Válce Posledního spojenectví … když Sauron použil politiku spálené země …, aby zpomalil postup Spojenců dolů po Anduině…" (Dopisy, str. 179)

Ústup do Mordoru musel být velmi rychlý, přesto byli Spojenci schopni svést bitvu na pláni Dagorlad. Možná, že lindonská jízda


Dúnadani zdá se v té době nepoužívali jezdectvo. Poznámka 7 (NP, str. 301) říká, že většina koní dúnadanů byla ve válce zničena, ale že je používali jen kurýři a oddíly lehkých lučištníků.

přinutila Sauronovu armádu zastavit a zakopat se severně od Udûnu a že se obě vojska v očekávání bitvy přeskupovala několik následujících dní.

Přestože nemáme žádný záznam o samotné bitvě na Dagorladu, můžeme si odvodit některé pravděpodobné uspořádání. Gil-galad jako vůdce Spojenectví (nebo nejstarší ze čtyř "rovných") mohl velet středu. Protože Elrond byl Gil-galadovým heroldem, křídlům mohli velet Celeborn a Círdan (nebo Glorfindel nebo Gildor Inglorion mohli velet "noldorskému" křídlu)

Víme, že během bitvy byla Amdírova armáda odříznuta od zbytku sil a v močálech zničena do posledního muže


"Malgalad a více než polovina jeho stoupenců zahynuli ve veliké bitvě na Dagorladu, když byli odříznuti od hlavního voje a vehnáni do Mrtvých močálů." (NP, str. 279)

Proto můžeme předpokládat, že Oropher vedl pravou stranu pole a Amdír držel jeho vnější křídlo. Tímto způsobem by mohli "nezávislí" Lesní efové podporovat Gil-galada, aniž by byli podřízeni jeho velení. Elendil a Durin by proto mohli stát na levé (východní) straně bitevního pole.

Co vůbec nevíme, je, jestli se Anárion se svou gondorskou armádou vůbec zúčastnil bitvy na Dagorladu Rozdělil Sauron v předcházejících letech svoje síly, aby Anáriona zaměstnal? Jediní možní spojenci, na něž se mohl Anárion na jihu obrátit, byli elfové z Edhellondu, o nichž víme, že byli ponejvíce nandorského nebo sindarského původu. Rozhodně však nepředstavovali velkou sílu a mohli v Anárionově vojsku tvořit pouze jeden kontingent.


O účasti elfů z Edhellondu ve Válce nemáme žádné doklady. Jediným vodítkem nám může být věta ze Silmarillionu, že "v ten den se vše živé rozdělilo a od každého druhu - i zvířat a ptáků - se našli někteří v obou armádách. Jen elfové byli nerozděleni a následovali Gil-galada." (QS, str. 252)

Sauronovy síly asi tvořili skřeti a obři, nejčastěji žijící přímo v Mordoru; Východňané, možná docela primitivní, Haradrim, ovládaní Černými Númenorejci; a dalšími lidmi, žijícími v Mordoru (jestli nějací byli) Pouze několik trpaslíků, říká se, bojovalo na Sauronově straně, přestože nevíme nic o jejich domově nebo rodu.


"Trpaslíků bojovalo na obou stranách málo…"(QS, str. 252)Tolkien nenabízí žádné vysvětlení, kdo byli tito Sauronovi trpaslíci ani proč za něj bojovali. Je možné, že se mu podařilo ovlivnit jednoho nebo víc jejich králů díky Prstenům moci. Nebo to možná byla odpadlická skupina, která si vybrala stranu Temného pána.

Jestliže Anárionovi bránila ve spojení s Gil-galadem armáda na jeho jižních hranicích, Sauron mohl mít na Dagorladu pouze několik málo Hradských. Takto by pak měl dvě vojska: Východňany a svoje vlastní síly z Mordoru a Haradu. Sauronovo levé křídlo mohlo být nejsilnější částí jeho armády, poněvadž byl schopný zahnat Amdíra a jeho vojáky do močálů.

Gil-galad mohl spoléhat na opatrnou strategii a držet se zpět od Sauronových linií. Možná že Sauron vylákal Amdíra nebo sám začal útok. Výhoda útoku spočívala v Sauronově šanci rozdělit elfí vojsko a zničit Lesní elfy. Protože Amdír a více než polovina jeho armády byla zabita, Sauronovy síly musely být v tomto úseku bitevního pole docela úspěšné. Nakonec však Sauron z pole uprchl, jeho pravé křídlo se proto muselo pod útokem spojeneckých armád zhroutit. Je možné, že Sauron na ústupu musel obětovat vojsko, jenž zahnalo Amdíra do močálů.


"Byl jsem v bitvě na pláni Dagorlad před Černou branou Mordoru, kde jsme zvítězili: neboť il-galadovu kopí a Elendilovu meči, zvaným Aiglos a Narsil, nemohl nikdo odolat…" (SSP, str. 230)

Přestože nevíme, jestli části Sauronovy armády přežily bitvu na Dagorladu, můžeme si být jisti, že jeho síla byla velmi zmenšena. Přesto byl zjevně ještě schopen odrazit ještě jeden útok před Barad-dûr, když Oropher vedl předčasný útok na Mordor.


"Oropher byl zabit při prvním útoku na Mordor, když se v čele svých nejudatnějších válečníků vyřítil vpřed dříve než dal Gil-galad povel k nástupu"(NP, str. 279)

Lesní elfové mohli být vydrážděni jatkami v močálech a možná si Oropher myslel, že Sauronovy síly jsou menší než byly.

Ale i když Lesní elfové znovu utrpěli těžkou porážku,


"Jeho syn Thranduil přežil, ale když válka skončila a Sauron byl zabit (jak se zdálo), vedl domů sotva třetinu armády, která se vydala do války."(NP, str. 279)

Gil-galad a Spojenci vnikli do Mordoru a tlačili Saurona celou cestu od Udûnu až k Barad-dûr, kde se odehrálo sedmileté obléhání. Tehdy již Anárion musel přivést gondorskou armádu, možná přes Ephel Dúath, aby se ujistil, že Sauron neuprchne na jih.

Sauronova obrana Barad-dûr však nebyla pouze pasivní. Vyslal mnoho nečekaných útoků.


"Potom vešli Gil-galad a Elendil do Mordoru a obklíčili Sauronovu pevnost; obléhali ji sedm let a utrpěli bolestné ztráty ohněm a Nepřítelovými střelami a šípy. Sauron také proti nim posílal mnohé výpady."(QS, str. 252)

Samotná pevnost používala katapultů a způsobovala vojskům Spojenectví mnoho ztrát, včetně smrti Anáriona v 3440.


"Tam v údolí Gorgoroth byl zabit Elendilův syn Anárion a mnoho dalších."(QS, str. 252)

Elrondův krátký popis posledního souboje mezi Sauronem a jeho nepřáteli naznačuje, že Gil-galad obsadil vyvýšené místo na Orodruině. To se zdá být od Barad-dûr poměrně daleko, ale možná že se Gil-galad musel vypořádat s zbylými vojsky vně Barad-dûr na východě a na jihu. Jestliže je to tak, potom by Orodruina tvořila vynikající velitelské stanoviště, ale zároveň by to znamenalo, že obléhající spojenecká vojska, oslabená bitvami na severu, musela být rozmístěna velmi daleko od sebe.

To by znamenalo, že Sauron byl buď schopný Gil-galada překvapit nebo vedl poslední, mohutný útok proti Orodruině. Jakmile Sauron dosáhl svahů ohnivé hory, jenom Elendil stál poblíž, aby pomohl elfímu velekráli, přestože Elrond, Círdan a Isildur byli také blíž než ostatní. Jak se Sauronovi podařilo dastat se tak blízko? Vyzval elfí král Saurona na souboj muže proti muži (jako jeho dědeček Fingolfin Morgotha)? Doufal Sauron, že Gil-galada zavraždí a zastraší tím své nepřátele?

V tomto souboji Gil-galad před Sauronem padl a Elendil uštědřil "smrtící" úder, jenž Temného pána poslal na zem. Sauron si nicméně musel zachovat dost síly a nezkaleného myšlení, aby se na něj vrhl svým tělem, protože to bylo horko jeho těla, co krále Dúnadanů nakonec zabilo. Isildur potom vedl útok po úbočí hory a uřízl ze Sauronovy ruky Prsten, ale učinil to s vědomím, že Sauronův duch uprchne, nebo byl okamžitě přitahován silou Prstenu?

Poslední souboj musel vyústit v téměř úplnou ztrátu vůle mezi zbývajícími armádami skřetů a obrů.


"Jako mravenci bloudí bez cíle, když smrt srazí onu nadmutou věc, která obývá jejich hemživou hromadu a všemu vládne, tak Sauronovy stvůry - skřeti, skalní obři, zakletá zvířata - pobíhaly sem a tam bez rozumu; některé se zabíjely, vrhaly do jam či s kvílením prchaly do úkrytů v děrách a temných místech bez světla, daleko od naděje."(NK, str. 200)

Jestli před Barad-dûr přežili nějací Východňané a Haradrim, buď prchli nebo bojovali až do posledního muže, stejně jako Sauronovy síly na konci Třetího věku.


"Muži z Rhûnu a Haradu, Východňané a Jižané, však viděli zkázu své války a velkou vznešenost a slávu Kapitánů Západu. Ti, kdo byli nejhlouběji a nejdéle v otroctví zla, kdo nenáviděli Západ a přitom byli pyšní a smělí, se nyní sami sbírali k poslední obraně v zoufalé bitvě."(NK, str. 200)

Samotná Barad-dûr však musela být zničena a byly zřízeny pevnosti v Ephel Dúath a Udûnu, aby drželi stráž nad Mordorem.


"Temná věž byla srovnána se zemí, ale její základy zůstali a nebyla zapomenuta. Númenorejci sice postavili kolem země Mordor stráže …"(QS, str. 252)

Většina původních vůdců Spojenectví nikdy neviděla konec svého snažení: Gil-galad, Elendil, Oropher, Amdír a Anárion byli všichni zabiti. Elfí vojska utrpěla žalostné ztráty a arnorské vojsko zjevně také. Nic se neříká o tom, co se přihodila vojsku Khazad-dûm a jeho králi.

Jedním z pravděpodobných přínosů války Svobodným lidem bylo umenšení Černých Númenorejců, kteří, přestože nebyli zničeni, nebyli schopni ustavit velké království jako Gondor nebo Arnor (pokud by to nebyl Umbar, nakonec také dobytý, viz. esej Umbar a Černí Númenorejci Jednou z velkých ztrát války bylo v podstatě zničení beleriandské civilizace v Lindonu. Círdanův lid v Mithlondu přijal zbytek Gil-galadova a nějací elfové se také mohli usadit v nebo poblíž Imladris, ale většina přeživších opustila Středozem.


"V Eriadoru byla hlavním sídlem Vznešených elfů Imladris; ostatek lidu elfského krále Gil-galada také sídlil v Šedých přístavech v Lindonu." (QS, str. 255) Círdanovi sice zbylo ještě dostatek elfů, nebo se jejich počty opět zvýšili, že mohl během Třetího věku nejméně třikrát pomoci arnorským dúnadanům, nikdy však nebyl schopen sestavit armádu jako za Gil-galadových časů.

Arnor vyšel ze souboje značně oslaben. Gondor nicméně rostl v moci a od té doby po dalších 1600 let udržoval na hranicích Mordoru stráž proti Sauronovu potenciálnímu návratu. Přesto Spojenectví selhalo a nedosáhla nad Sauronem trvalého vítězství, hlavně díky Isildurově selhání zničit jeden Prsten, když k tomu měl příležitost. Přesto však, kdyby uposlechl Elrondovi a Círdanovi rady, co by se asi stalo s elfy ve Středozemi? Isildurova hloupost byla triumfem aliance, protože Eldar tak mohli používat tří zbývajících Prstenů moci více než 3000 let a rozvíjet tak svůj svět.

Tolkien napsal, že Třetí věk "byl pro Eldar léty stmívání. Dlouho v míru vládli Třemi prsteny, zatímco Sauron spal a Jeden prsten byl zracen; nepokoušeli se však o nic nového a žili ve vzpomínkách na minulost." (NK, str. 335) Možná nezaložili žádná nová království, ale elfí písně o Nimrodel a Hledání entů naznačují, že jejich plemeno nadále prospívalo a že se účastnili spolu s ostatními národy dění kolem sebe ještě velmi dlouhou dobu po skončení této pro ně strašné války.

© Přeložil a upravil Marek Dekastello, anglický originál Michael Martinez